Pamatuji si, že když jsem byla malá, tak jsem velmi hodně sportovala. A můj otec mě totiž mých dvou letech učil hrát fotbal. Vy si možná říkáte, že je to velmi brzo. Ale není. Protože nyní už mám vlastního syna, kterému je šest let a mohu se klidně pochlubit, že fotbal by klidně mohl hrát na profesionální úrovni. Protože mého syna můj otec učil hrát fotbal, a to opravdu pečlivě a tou nejvíce zábavnou formou, co táta mohl. Víte, syn totiž bohužel o vlastního otce přišel, takže jsem ráda, že můj otec to všechno nahradil. Byl vlastně zároveň trochu otec, děda a taky asi trenér fotbalu a dalšího sportu.
Takže se klidně mohu pochlubit, že můj syn je sportovec vlastně od narození. A taky abych se vám přiznala, byla jsem na svého syna pyšná, že ve čtyřech letech už opravdu perfektně hrál fotbal, a to díky svému dědovi. Samozřejmě, že by neobehrál mého otce, svého dědu. Můj otec byl totiž velký fotbalista a hrál taky za náš kraj. A je nyní velmi váženým členem klubu sportu. A u nás na vesnici je velmi oblíbený, protože taky velmi rád pomáhá.
Můj otec vlastně celý život sportoval. Sportoval nejenom ve fotbale, ale taky závodně plaval. Plaval pouze jenom za svou základní školu, ale taky na to nikdy nezapomene. Moc rád si zaplaval a vždycky na to vzpomíná velmi rád, na školní léta. Můj otec, jak hodně sportuje, tak už má bohužel velké problémy s klouby. Nikdy nezapomenu a ten fakt, když otec hrál se svým vnukem na zahradě fotbal a u toho otec spadl. Bohužel mu vypověděly klouby a už nemůže tak moc sportovat, jako když byl mladý. Holt lidé stárnou, ale špatně se to připouštíme. Protože já si to připouštím špatně taky, protože nerada vzpomínám na ty časy, když jsem si zlomila na kole obě nohy. Já jsem asi jenom fotbalistka, které hraje rekreačně, ale že bych se pouštěla do nějakého velkého sportu, tak na to mě už neužije.